Symboly Vánoc

Betlémy
Vánoční stromeček
Vánoční jmelí
Adventní věnec
Adventní kalendář
Roráty
Koledy
Dárky

 

 

Betlémy

I když existují zmínky o založení tradice betlémů Svatým Františkem z Assisi v italské Umbrii roku 1223, jistější počátky betlémů nacházíme až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby lidé chodili do kostela, přistavovali k jeslím oděné figury v životní velikosti. Různě je přeskupovali podle každého dne z legendy o narození Ježíše Krista – od Zvěstování Panny Marie přes narození až po příchod Tří králů. První takový Betlém v zemích na sever od Alp byl postaven roku 1562 v Praze a česká města jej rychle začala napodobovat.

Z církevního prostředí se pak dostával počátkem 18. století do prostředí světského, pak do měšťanského a koncem 18. století i do prostředí lidového, přestože (nebo protože) je osvícenecký císař Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Venkované si začali stavět vlastní jesličky, ve kterých se objevovali kromě tradičních biblických postav (Ježíšek, Marie, Josef, vůl, pastýři se stády a tři mudrci) i další postavy z jejich okolí.

Betlémy se zhotovovaly z nejrozmanitějších materiálů – ze dřeva, keramiky, kukuřičného šustí, těsta, vosku, sádry i ručně malované na deskách dřeva či na papíru a od poloviny 19. století také tištěné. Ty největší vyřezávané Betlémy zabraly skoro celou světnici, kde stály od počátku adventu až do Hromnic. Tento symbol Vánoc však časem nahradily vánoční stromky.

 

 

Vánoční stromeček

Odkud se vzal vánoční stromeček? Podle jednoho z legendárních vyprávění byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Kolumbán tedy 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, k nimž pak mohl Kolumbán pronést kázání o narození malého Ježíška v dalekém městě Betlémě. To bychom mohli považovat za počátky vánočního stromečku.

Další zmínka pochází z roku 1570 z brémské kroniky, kdy stál pro děti ozdobený stromeček v cechovní budově. Pak se začal šířit po německých zemích a počátkem 19. století se dostal i do zemí českých. Režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich, bavorský rodák, ho v Praze poprvé vystrojil ve své vile jako překvapení pro hosty roku 1812. A lidé si tento zvyk oblíbili. Roku 1843 již bylo nakupování vánočního stromku bráno za běžnou věc, lidé jej nazývali Kristovým strůmkem. Zdobený stromeček se v 60. letech 19. století ujal i na českém venkově, koncem 19. století i na zbytku Moravy, a vytlačil ze světnic betlémy.

Až do poloviny 20. století se zdobily především nádherné jedle – dnes je však pro svou vzácnost nahradily levnější voňavé smrčky a málo opadavé borovice. Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky i na veřejných prostranstvích, čehož u nás poprvé využila Plzeň roku 1925.

Lidé zdobili své stromky různě. Především se je ale snažili osvětlit, jelikož plamen o Vánocích symbolizuje příchod světla (a to ve smyslu příchodu křesťanského Mesiáše nebo pohanského slunovratu). První svíčky se objevily na stromcích bohatých rodin na počátku 18. století, rozšíření však přinesl až vynález parafínu roku 1830, který způsobil výrazné zlevnění svíček. Koncem 19. století se čeští skláři proslavili v cizině ozdobičkami skleněnými, objevily se také první prskavky, elektrické svíčky či lamety nastříhané z cínové folie, později se začaly používat i napodobeniny sněhu. Nejspíše ryze českým zvykem je zdobení čokoládovými figurkami.

 

 

Vánoční jmelí

Stále zelené jmelí roste vysoko v korunách opadavých listnatých stromů (hrušní, jabloní i javorů) a jeho plody (bílé bobule) dozrávající v prosinci se podobají perlám. Lidem přišlo velmi tajemné, a tak mělo i kouzelné účinky: ochraňovalo před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy a také přinášelo štěstí (stejně jako čtyřlístek či podkova) – ovšem přinášelo ho jen tomu, kdo jej dostal darem od někoho jiného. Čím více bílých bobulek na větvičce, tím větší štěstí v novém roce. Jmelí prý také díky svým lepivým bobulím dokázalo svázat dvě osoby opačného pohlaví. V Anglii jmelí pojali za vánoční symbol – a tento zvyk odtamtud přišel i k nám.

Podle jedné legendy kdysi bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin jiných stromů.

Jmelí není na svém hostiteli zcela závislé – jelikož živiny si fotosyntézou vytvářet umí, potřebuje od něj poze vodu a minerály. Je to rostlina téměř nezničitelná, umírá až se svým hostitelem, takže třeba na cedrech můžeme najít jmelí staré i 4 století. Jmelí má přes tisíc odrůd a není snadné ho v přírodě nalézt. Rozmnožuje se za pomoci ptáků, kteří roznášejí jeho bobule, z nichž po zakořenění vyrazí listy. Odrůdy s drobnějšími bobulemi rostou i na jehličnatých stromech. Je to také rostlina léčivá – snižuje krevní tlak a rozšiřuje cévy.

 

 

Adventní věnec

Počátky tradice strojení věnce sahají do první poloviny 19. století, kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu zapálenou svíci. Do pokladničky pod věncem mohli lidé házet peníze pro děti na Vánoce. Tento zvyk se pak rozšířil do dalších krajů Německa a v 30. letech i za německé hranice. Zelené adventní věnce se začaly vyrábět i z větviček jehličnanů.

Dnes se na něj místo 24 svíček pro každý adventní den připevňují 4 veliké svíce pro každý adventní týden, přičemž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi. Každou neděli se zapaluje o svíci více – Slunce narůstá a světla tím přibývá. Svíce na věnci jsou totiž symbolem Slunce – života, naděje, tepla, vitality a světla v temnotách. V křesťanství plamen svíček symbolizuje Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená věčný život přislíbený věřícím od Ježíše Krista a kruh jednotu společenství lidí a Boha.

 

 

Adventní kalendář

Také počátky adventního kalendáře můžeme hledat v 19. století. Jeho první typy pocházejí z protestantských míst. Náboženské rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku, až do Štědrého dne. První známý ručně vyrobený Adventní kalendář je z roku 1851. Jinak také ve věřících rodinách věsili v prosinci na zeď 24 malých obrázků – jeden na každý den až do Štědrého dne.

První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem (1881–1974) z Maulbronnu. Když byl Gerhard ještě dítě, matka mu vyrobila Adventní kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Později se stal Lang spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, ve které vyráběl malé barevné obrázky přilepené na lepence v každém dni prosince. Toto byl první tištěný adventní kalendář, ačkoli bez otevírajících okének, vydaný roku 1908. Byl pojmenován „Vánočním kalendářem“ nebo „Mnichovským vánočním kalendářem“. A na počátku 20. století Lang vydal první Adventní kalendář s malými otevíracími dvířky.

Stejně dobře začala v té době produkovat Tiskařská společnost Sankt Johannis náboženský adventní kalendář s biblickými verši za okýnky namísto obrázků.

Adventní kalendář se vydal na vítězoslavnou cestu po celém světě. Avšak ve třicátých letech Lang zavřel svou společnost. Do té doby vyrobil kolem třiceti různých designů kalendářů. Úspěch této německé tradice přerušila druhá světová válka. Lepenka totiž byla dávána na příděly a bylo zakázáno vyrábět kalendáře s obrázky.

První tištěný kalendář po válce pak byl vytisknut Richardem Sellmerem v roce 1946. Kalendáře se znovu zmocnily téměř celé Evropy a každá země si vytvořila svou vlastní variantu.

 

 

Roráty

V době adventu se slavily každý den ke cti Panny Marie ranní mše – časem nazvané roráty. Tento název je odvozen ze vstupního zpěvu, jež zněl latinsky „Rorate coeli desuper“ (tj. „Rosu dejte, nebesa shůry“).

 

 

Koledy

Žáci začali v kostelech předvádět scénky o narození Ježíše Krista v jeslích chléva poblíž města Betléma. Hry se pak ale kvůli četným satirám přesunuly na náměstí a ještě později s nimi žáci obcházeli domy – proto museli hry hodně zkracovat až zůstala jen řada scén s texty a písněmi. A odtud tedy pocházejí lidové koledy, jak je známe z českých zemí 19. stol.

 

 

Dárky

Na Štědrý den si lidé vždy dávali dárky – tovaryšové svým mistrům, hospodáři své čeládce, příbuzní mezi sebou, ale hlavně se dárečky dávaly dětem. Těm dříve nosil dárky sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den – a to přičiněním protestantského reformátora M. Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až na Štědrý den. Dnes se u nás naštěstí udržují obě tradice :)

Dárky měly původně symbolický význam, lidé věřili v magickou moc dárků. Proto byly dárky mnohdy každý rok stejné. Děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost), ořechy (moudrost a zralost) a sladké perníky (radost a slast mládí). Mládenec nebo panna dostávali obvykle nějakou ozdobu (štěstí a bohatství). Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci uschovala. V chudých rodinách se pak darovala znovu a v těch majetnějších se peníze rok co rok střádaly a před svatbou se použily na nějakou užitečnou věc. Dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce (sladký život), magickým dárkem byla purpurová látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita, dostatek lásky i rodinného tepla), vonná mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho krásných chvil).

© iveta kulhavá (webdesign, celková koncepce a obsah stránek), eva kautzká (kód) / mapa stránek / kontakt